Na konci druhé světové války vytvoří nacistický vědec Ernst Kruger biologickou zbraň, kterou nazve Weißer Hai (Bílý žralok) Bílý žralok. Je to geneticky přeměněný samec, jehož tělo bylo genetickými změnami uzpůsobeno k tomu, aby mohl být trvale pod vodou, včetně dýchání kyslíku z vody žábrami. Třetí říše se však zhroutí dříve, než se experiment promění v Hitlerovu armádu vrahů, a jediný vytvořený exemplář je vyvezen ponorkou do Jižní Ameriky. Během útěku je ponorka bombardována a potopí se. Po bílém žralokovi zavřeném v bronzové schránce se ztratí všechny stopy. Po letech objeví vědec a fotograf National Geographic při fotografování na dně oceánu bronzovou schránku poblíž vraku ponorky. Vedle ponorky (která samozřejmě vytváří správnou atmosféru) objeví spoustu schránek snědených tvorů. Po vyzvednutí bedny pro výzkumnou loď ji fotograf otevře a osvobozená příšera ho zabije a sama uteče do oceánu.
V oblasti Long Islandu začne příšera (bílý žralok) vraždit mořské ptáky a další tvory i náhodné lidi. Popisovaná mořská příšera se objevuje v oblasti, kde jeden z hrdinů knihy, vědec, jehož syn právě navštívil, provádí výzkum žraloků a je doprovázen mořským biologem, který studuje velryby tím, že je natáčí za pomoci cvičených lachtanů. Kniha je poměrně stará, takže nápad natáčet velryby pomocí cvičených lachtanů se v ní objevuje zcela přirozeně. V dnešní době by takové týrání zvířat bylo pravděpodobně považováno za týrání zvířat.
Příšera podle svých naprogramovaných schopností vyleze z vody na břeh, naučí se dýchat plícemi místo žábrami a zaútočí na lidi v nedalekém městě. Poté se mu podaří uniknout a vrátit se na ostrov.
Příšera zabije přítele biologa, který přijde s nápadem nalákat ji do dekompresní komory, kterou má ve svém zařízení. Poté příšeru stlačí, aby ji zabil, a prudce ji roztáhne.
Román „Bílý žralok“ sice nepatří do stejné třídy jako „Čelisti“, ale přesto je lepší než jiné Benchleyho knihy, například „Hlubiny“ nebo „Ostrov“. „Bílý žralok“ je poněkud psychedelický příběh o podmořském a posléze na hranici mezi břehem a vodou operujícím monstru – „žralokovi“, který loví lidi. Mocné zvíře, které je zčásti zvířetem a zčásti člověkem, nebo inteligentní zvíře vytvořené genetickou manipulací z člověka, jehož imperativem je vraždit ostatní.
Kniha „Bílý žralok“ od Petera Benchleyho může svým názvem odkazovat na knihu „Čelisti“ nebo vzbuzovat dojem, že s ní souvisí, ale jak se říká, je to úplně jiný příběh.
„Bílý žralok“ je kniha pro lidi, kteří milují senzace a některé nedostatky ve scénáři nebo nedostatečná vazba na realitu jim nevadí. Důležitá je akce a následné senzační události. Bílý žralok je netradiční příběh o tajné zbrani, kterou nacističtí šílenci vytvořili v podobě napůl člověka a napůl žraloka, aby se stala počátkem Hitlerovy armády vrahů.
Kniha obsahuje mnoho odkazů na potápění, protože její děj je spojen s lidmi, kteří se potápějí. Objeví se také dekompresní komora. Současně se do všech těchto popisů mísí, jak se v knihách o potápění s pocitem velmi často stává, kaisonová nemoc s embolií, někdy dokonce s dusíkovou narkózou. Stejně tak se potápěčské lahve občas označují jako kyslíkové lahve, i když je známo, že potápěči z nich dýchají vzduch.
V knize se objevuje také klec se žraloky, do které sestupuje, což je jedna z velmi riskantních činností.
Jak z těchto popisů vyplývá, děj knihy je silně senzační a silně spojený s něčím, co by se dalo nazvat sci-fi, ovšem s přídomkem fikce, a pak je jen ještě silnější.
Autor, který v každé druhé větě směšuje kyslíkové lahve se vzduchovými lahvemi, dekompresní nemoc s barotraumatem, samozřejmě připomíná nejdůležitější pravidlo při potápění, tj. nezadržovat dech, a dodává, že přetížení můžete dostat už v hloubce půl metru.
Knihy Petera Benchleyho, stejně jako mnoho dalších knih, kde je potápění součástí dobrodružství, by neměly být považovány za potápěčské příručky. Poskytované informace se navzájem děsivě míchají. K tomu se samozřejmě přidává i nepochopení popsaných problémů ze strany tlumočníka, což ještě více zamlžuje obraz.
Dobrodružství ve žraločí kleci by samozřejmě nebylo úplné bez rozbití klece a rychlého sestupu otce a syna, kteří jsou v ní zavření, ke dnu, přičemž se někde mimo klec skrývá mohutné monstrum. Po chvíli však otec se svým synem v bezvědomí začne prchat z klece směrem na povrch a popis se jako obvykle mísí s rizikem barotraumatu, cévní embolie nebo caesonové choroby.
Ukáže se, že nacisty vytvořený bílý žralok může v určitých situacích vylézt z vody a díky změně fyziologie se naučit dýchat plícemi, které předtím zaplavil tekutinou, a stát se monstrem do jisté míry spojeným s vodou, ale schopným útočit i na lidi na břehu.
Objevuje se zde také z mnoha jiných (hlavně filmových vjemů) známé téma tekutého dýchání, které má zabránit případným problémům spojeným s dekompresí nebo barotraumatem vzdušných prostor. Samotná myšlenka tekutého dýchání by samozřejmě všechny tyto problémy vyřešila, samozřejmě kromě problému samotného dýchání. Když dýcháme plyn, musí to být směs určitých plynů se správným poměrem kyslíku a inertních plynů. Kdybychom mohli dýchat kapalinu, je možné, že by v ní byl rozpuštěn pouze kyslík a všechny problémy spojené například s dekompresí by zmizely.
Podle nejklasičtějších pravidel se dekompresní komora popsaná v první polovině knihy (kterou má vědec na svém ostrově) musí na konci stát ultimátní zbraní, s níž je bílý žralok poražen. Vědec pomocí zrcadla naláká příšeru dovnitř komory, kde ji zaklapne a poté ji ošetří silnou kompresí a následně silnou dekompresní nemocí, kdy ji „explozivně“ roztáhne.
Výraz „explozivním“ způsobem je velmi vhodný, protože na samém konci se v obrovském množství tvoří plynové bubliny, které monstrum roztrhají.
Plavba německého u-boatu
Tajná zbraň
Nacisté
Jižní Amerika
Můžete si od knihy přát víc…..
